Životopis

Důležitá dataDalší fotografie | Wikipedia | Video jeden rok v životě 

Odkaz: Miluji Lučinu a jaro!, říká v rozhovoru pro Marianne Lucia Kožušníková

V roce 1971 byla v Egyptě dokončena Asuánská přehrada, Daimler-Benz začal vyvíjet první airbag a Čína se stala členem OSN. U nás v  Československu vrcholila normalizace, jejíž prostřednictvím si vládnoucí komunistická strana snažila upevnit svou moc formou stranických prověrek, vylučováním a zastrašováním veřejnosti. Byl to čas, kdy se lidé více uzavírali do svých příbytků a rodin. Právě tehdy se začala rodit celá generace takzvaných husákových dětí. A jedním takovým dítětem byla i má maličkost.

Edvard Kožušník 1971

Měl jsem vlastně na poměry té doby štěstí. Mí rodiče se poznali při sportování ve veslařské loděnici v Olomouci. A jako sportovci mě od útlého dětství ke sportu také směrovali. Přes kanoistiku a lyžování jsem se dostal až k vrcholovému volejbalu. Sport dokázal od mého mladistvého života odstínit většinu tehdejší komunistické propagandy a šedi, která jinak panovala ve všech ostatních společenských a zájmových aktivitách pohnuté doby udavačů a kádrování. Vlastně díky sportu jsem mohl i v době komunismu studovat na olomouckém gymnáziu, kde jsem v roce 1989 úspěšně odmaturoval.

 

Po maturitě jsem však poprvé narazil. A to na bariéry komunistického vysokého školství. Opustil jsem tak svou rodnou Olomouc a vydal se coby mladý učitel do Prahy, „zachraňovat“ přefeminizované základní školství. Pár měsíců na to jsem se díky tomu ocitnul v centru dění listopadového rozpadu totalitní komunistické moci. Pln euforie z nově nabyté svobody jsem se po krátké učitelské štaci vrátil do Olomouce, kde jsem začal na svobodné univerzitní půdě studovat němčinu. Ačkoliv se mi konečně dostalo vysněné možnosti studovat jazyky na vysoké škole, vábení, které s sebou nesly čerstvě otevřené hranice do svobodného světa, byly silnější.

 

Zanechal jsem studia univerzity a vydal se do světa na zkušenou. Celou první polovinu devadesátých let jsem strávil mimo domovinu. Přes ruskou anabázi, kde jsem byl očitým svědkem rozpadu sovětského impéria, jsem nakonec jako mladý turistický průvodce zakotvil ve Španělsku. Aniž bych to tehdy tušil, tato země se pro mě na několik let stala druhým domovem. A to hlavně proto, že jsem zde poznal svou budoucí manželku. Do Česka jsem se v tomto životním období vracel vždy jen na krátkou otočku. A to na křídlech jedné španělské letecké společnosti, pro kterou jsem pracoval jako palubní průvodčí. Ta vozila turisty ze severní, střední a východní Evropy na sluncem zalité španělské pláže. Znalost češtiny, němčiny, ruštiny a díky mé budoucí ženě i španělštiny mi, občanovi postkomunistického bloku, přinesla vysněnou práci v mezinárodním prostředí.

V té době jsem také spolupracoval s brněnským výstavištěm jako jejich zástupce pro španělský trh. A přes brněnské kontakty jsem se v roce 1996 ocitl coby zástupce jedné brněnské firmy v bulharské Sofii. Shodou okolností vypukla v Bulharsku ekonomická krize doprovázená sociálními nepokoji a vleklou politickou nestabilitou. Situace v Bulharsku se pomalu stávala neudržitelnou a tak jsem v létě 1997 stanul stejně jako před lety po střední škole v Praze. Poté co jsem pracoval v západní Evropě a zasažen ještě čerstvými emocemi z rozkolísaného Bulharska, jsem byl Prahou zcela unesen. Nemohl jsem uvěřit, že v tomto městě jsem byl před osmi lety svědkem toho, jak bílé přilby na náměstích mlátily lidi. Právě srovnání s vnějším světem mi umožnilo pochopit, kde jsem doma, ale také ocenit jak velký pokrok tato země za těch několik let dokázala ujít. Přitom v té době v Česku vrcholila nespokojenost lidí s porevolučním vývojem, která skončila pádem Klausovy vlády.

 

Usadil jsem se v Praze a přivezl sem i ženu mého srdce, kterou jsem na Žofíně pojal za zákonnou manželku. (Zde s ní najdete rozhovor). Díky svým zahraničním zkušenostem jsem začal pracovat coby státní úředník v tehdy vznikající agentuře pro podporu českého exportu CzechTrade jako osoba zodpovědná za marketing. Během pár let se povedlo z CzechTrade vybudovat úspěšnou proexportní agenturu. A já měl najednou pocit, že má mise zde je splněna. Na čas jsem odjel pracovat společně manželkou do jejího rodného Madridu, kde jsme setrvali až do narození našeho syna.

Když se narodil můj syn, uběhlo jen několik málo týdnů od okamžiku, kdy největší česká pravicová strana vyměnila ve svém čele svého dlouholetého předsedu za tehdy veřejnosti málo známého místopředsedu českého Senátu Mirka Topolánka. A právě ten mi tehdy zavolal, abych mu vedl jeho senátní agendu a zahraniční vztahy. Přesto, že jsem do té doby byl osobou politikou nepolíbenou, jeho nabídku jsem přijal a během pár dnů se přestěhoval se svou čerstvě rozrostlou rodinou zpátky do Prahy. Rok poté k mému synovi přibyla i dcera. Do období spolupráce s Mirkem Topolánkem se datuje i založení think-tanku eStat.cz, který se od té doby jako jediný v Česku systematicky věnuje problematice byrokracie a efektivního státu.

 

S Mirkem Topolánkem jsem úzce spolupracoval první dva roky jeho působení v čele ODS. Jestliže on byl mým učitelem politiky, tak další můj šéf byl pro mě jejím profesorem. Ředitelem kanceláře předsedy Senátu jsem byl až do mého aktivního vstupu do politiky. Byl to právě předseda Senátu Přemysl Sobotka, díky němuž jsem si osvojil politické řemeslo, tak jak se má dělat a nezaprodat se přitom vlastním ideálům. Ostatně můj přerod ze státního úředníka na politika se začal datovat ke kontroverzní, poslední nepřímé volbě prezidenta republiky v roce 2008. Tam jsem tehdy pochopil, že prosadit jakoukoliv změnu nelze jen diskutováním a kritizováním, ale aktivním zapojením do politiky a ochotou jít s vlastní kůží na trh.

Jako logické vyústění byla díky mým zahraničním i Senátním zkušenostem evropská tématika. S podporou liberecké ODS jsem se v roce 2009 ucházel o mandát poslance Evropského parlamentu ze sedmého místa kandidátky. Mé místo v kontextu doby nebylo považováno za místo volitelné, avšak nezodpovědné vyslovení nedůvěry vládě ze strany Jiřího Paroubka a jím vedené ČSSD v době, kdy Česká republika předsedala v Radě EU, mě vyneslo až do Evropského parlamentu. Tam jsem kandidoval s cílem omezit administrativní plýtvání v Evropských institucích jako je například nesmyslné stěhování Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem a omezení byrokracie a byrokratické zátěže ukládané občanům a podnikatelům.

 

Po mém zvolení jsem tak logicky usiloval o místo ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů, kde se mi podařilo prosadit zásadní změnu legislativy v oblasti evropské normalizace. (Podívejte se na video k tématu a co říká komisař Michel Barnier).  Dále v Evropském parlamentu pracuji jako náhradník v Právním výboru a ve Výboru pro rozvoj, kde se věnuji problematice lidských práv ve světě. Díky mým znalostem španělštiny usiluji o prohloubení ekonomických vztahů mezi zeměmi EU a Latinskou Amerikou. Nezapomněl jsem ani na svůj závazek zastavit nesmyslné utrácení způsobené stěhováním Parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem. Na tom pracuji společně se svými kolegy z ostatních zemí ve skupině Single Seat, která usiluje o jedno sídlo Evropského parlamentu. Je to však běh na dlouhou trať, kdy proti nám stojí státy jako Francie či Lucembursko, které náš návrh odmítají. Avšak dílčích vítězství se nám i v této věci dostává. Konečně se Evropská rada bude muset seriózně zabývat návrhem na změnu zakládacích smluv EU, který by tuto letitou absurditu odstranil.

 

Důležitá data:

Edvard Kožušník (narozen 30. ledna 1971 v Olomouci) je český úředník a pravicový politik. Členem ODS se stal v roce 2008. Pracoval jako ředitel sekretariátu předsedy Senátu Přemysla Sobotky. V červnu 2009 byl za ODS zvolen poslancem Evropského parlamentu. Je členem parlamentního Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů.

Zpět na začátekDalší fotografie | Wikipedia | Video jeden rok v životě