Miluji Lučinu a jaro!, říká v rozhovoru pro Marianne Lucia Kožušníková

zpět na výpis aktualit

Přidáno: 28.12.2013

To, že jsou Češi skoupí na rozmáchlá gesta a hlasitou mluvu, vnímá jako zvláštnost s puncem exotiky. Manželka europoslance Edvarda Kožušníka si Českou republiku zamilovala. Lucia Kožušníková se narodila ve Španělsku, momentálně je v domácnosti. 

Než se odstěhovali do Prahy, kamarádky ji připravovaly na nejhorší. Že se tu stmívá už ve čtyři odpoledne, že tu nejsou sympatičtí lidé a že se po dvou měsících bude chtít vrátit do Španělska.

Ale pro mě byla stejně nejdůležitější láska,“ směje se Lucia.

Před patnácti lety, během letu z Palmy do Prahy, potkala modrookého vysokého kluka z Česka. „Byla to láska na první pohled. Moc se mi líbil! Byl tak jiný než většina Španělů, a ty jeho modré oči! Ve španělských národních písních se často zpívá o krásných světlookých mladících. Edvard na mě působil exoticky. A vypadalo to, že i já jemu byla sympatická,“ vykládá Lucia o prvním setkání se svým budoucím mužem.

Domluvili se, že se uvidí o víkendu v Praze. Edvard šel za Lucií do hotelu, kde byla ubytovaná, ale nemohl ji najít. „Nakonec jsme se před hotelem potkali úplně náhodou, bylo to jako z filmu!“ S mužem, který tehdy pracoval jako průvodce cestovní kanceláře, nejdřív žili ve Španělsku a mluvili spolu německy.

Po několika měsících jsem musela odejít za prací na Kanárské ostrovy, na chvilku mě napadlo, že to mezi námi byla jen ‚summer love‘. Ale muž si našel práci ve stejném místě. Život je neuvěřitelný!“ vypráví Lucia.

Nakonec skončili v Česku. Při stěhování dostala učebnici pro samouky Chcete mluvit česky a poctivě se každý den půl hodiny učila. „Chtěla jsem se naučit jazyk, pokud v nějaké zemi bydlím, je pro mě důležité komunikovat. Lidem jsem říkala, aby mě opravovali a říkali, v čem dělám chyby. Takže v obchodě jsem se prodavaček ptala: Mám si vzít pět rohlíky, nebo pět rohlíků? To funguje! Ale jsou slova, se kterými budu mít problém asi pořád. Třeba skříň. Nebo lžíce. To snad nikdy nevyslovím správně! Když mi někdo nerozumí, pomůžu si mimikou. A humorem,“ říká Lucia, která má i v češtině jižansky rychlou dikci a dost často lidem tyká. „Ve španělštině se vyká jen o mnoho starším lidem. Nevadí ti to?

Lucia je hodně otevřená, při prvním setkání mi uštědřila polibky na obě tváře. „Moje otevřenost se Čechům líbí. A ano, jste trochu chladní a studení, ale mně je to příjemné. Vnímám to trochu exoticky,“ říká a vyzdvihuje českou ironii. „Na první pohled jsou Češi studení, ale uvnitř jsou milí."Pochutnává si také na českém jídle – rohlících, lučině a medovníku. Ráda vaří, v kuchyni se střídá s manželem, který si přípravu jídla také oblíbil. Společně se dvěma dětmi, desetiletým Edvardem a devítiletou Patricií, se snaží každý den posnídat. A nechybí jí v Česku slunce a dlouhé léto? „A víš, že ne? Ve Španělsku je moc horko, v létě až čtyřicet stupňů. Je to fajn, když do takového tepla můžeme jet na týden na dovolenou, ale pracovat v tom, spát? Zato tady se tak dobře spí! Ano, jsou tu dlouhé zimy, ale potom to jaro! To je taková moje filozofie, neustále se na něco těším. V zimě na Vánoce, pak na jaro… Mám prostě pozitivní přístup ke všemu. Jediné, v čem by se podle mě zdejší lidé mohli změnit, je to, že málo cestují. Jsou pořád doma a chybí jim rozhled.“ S rodinou nyní žijí v Bruselu, ale do Česka pravidelně jezdí. „A těším se, až se sem vrátíme natrvalo. Připadám si totiž jako Češka.“

Autor: Kristýna Mazánková

Článek vyšel v říjnovém čísle časopisu Marianne.